Kapela Teddy Beer se (tehdy ještě jako bezejmenná) začala setkávat od ledna roku 2006 a její vznik byl výsledkem dlouhodobého Honzova přání realizovat jeho hudební nápady v seskupení, které ho konečně nebude nijak zvlášť ideově omezovat. Bubnista Tomáš (kterýžto výraz oproti bubeníkovi lépe vystihuje jeho schopnosti hry na bicí nástroj – podobně jako vztah slov jogín–jógista) se díky absenci vlastních názorů zdál být do základní sestavy ideálním členem. Bubeníků je navíc asi tolik co baskytaristů, kteří chodí včas, takže byl Honza ochoten tolerovat i Tomášovy herní nepřesnosti plus mínus dva takty. Dodnes tito dva tvoří proton a neutron kapely, přičemž další členové (coby elektrony) většinou někde lítají a čas od času orbital zcela opustí.
Honza se s kytarou poprvé setkal díky svému kurátorovi, kterého napadlo poté, co Honzu úspěšně převykl na metadon, že by se chráněncovy halucinace daly uplatnit na poli umění. Výtvarný pokus mnoho nepřinesl, neboť Honza polykal jedovaté barvy. Lépe se dařilo v hudbě, třebaže ze začátku tíhnul ke kytaře hlavně proto, že se chtěl v absťáku na jejích strunách oběsit. Nakonec se na ni naučil i hrát a díky hypnoterapii si dokázal i některé etudy zapamatovat.
Tomáš se k nástroji dostal přes soudní nařízení, aby si našel zájmovou činnost ventilující jeho sklony k brutalitě. Váhal mezi harfou a bicí soupravou. Když na Lihovaru okusil kouzlo legálního bezuzdného mlácení, byl rozhodnutý. Svou pudovou agresivitu si však zvykl uspokojovat tím, že si před hrou do bubnů zavírá živé křečky.
Paralelně s prvními zkouškami se odvíjela i diskuse okolo názvu kapely, ze které posléze vykrystalizoval klenot tvrdosti 10 – Teddy Beer. Tato slovní hříčka na úrovni nápadu ožralých gymnazistů ve třetí lekci Headway si našla své přiznivce (Meloun) i odpůrce (Markéta, ale i Arnaud, který si s pivním medvídkem nikdy nepotykal), ale když název porovnáme s dalšími návrhy (Léto s lachtanem, Vezmi ty nitě!), může být veřejnost ráda, jak bezbolestně tento křest proběhl. Hořkosladký název Teddy Beer je spojením popíkové plyšovosti a rockové zahořklosti naší tvorby, skrytým přáním být součástí pelíšků čtrnáctiletých fanynek, ale zároveň je načichnout pachem zvětralého staráče.
Kapela měla jméno, bicí, kytaru a torza písniček, bylo třeba ještě sehnat basu a zpěv. První adepty Honza obvykle zabavil a Tomáš jim zatím vybral kapsy u kabátu, což se časem ukázalo jako nepříliš povedená personální politika. Uchazečům navíc vadilo, že je z Tomášova puchu braly křeče a že jim Honza při vysvětlování aranže narušoval diskrétní zónu a prskal přitom. O kapelu se tak otřelo několik lidí (a dokonce i dívek), k prvnímu veřejnému vystoupení 9. prosince 2006 ji ale posunul až příchod uculeného baskytaristy Martina a zpěváka, textaře, příležitostného kytaristy, flétnisty a scatmana Arnauda, který se ve zkušebně ukryl před cizineckou policií a slíbil, že bude zpívat, pokud ho hoši neudají. Nakonec však zazpíval někdo jiný, takže Arnauda si přeci jen v prosinci 2007 odvedly pořádkové síly.
Na přelomu let 2006 a 2007 se zkoušky kapely odbývaly hlavně ve zkušebně v Jinonicích, která nás (stejně jako zkušebna na Lihovaru) občas vytáčela svou nepřístupností – jednou bylo v Jinonicích dokonce nutné přeříznout dva zámky, na Lihovaru zase otrávit hlídacího psa, abychom chtíč naplnili.
Martinův pozvolný odchod před prázdninami 2007 uvolnil místo provizornímu basákovi Ondrovi. Jeho zarážející podobnost s Honzou (jenom vnější, protože Ondra je v podstatě slušný člověk) zapříčinila spekulace, že jsou příbuzensky svázaní. I když Honza nepopíral, že svůj sexuální život na konci 50. let nemá zcela zmapovaný, nakonec se zjistilo, že je zřejmě Ondrovým synem. Všichni jsme si pěkně poplakali a spolupráce s Ondřejem trvala až do konce roku 2007, kdy po něm Honza začal vyžadovat zpětné vyplacení alimentů.
Kapela byla po ohlášení konce kariéry naposled vytleskána na pódium, a když potlesk po koncertě v prosinci 2007 dozněl, definitivně se rozdělila. Avšak jako se dredař konečně zbaví plstnatých vlasů a najde si slušnou práci, krab poustevníček vybydlí svou těsnou ulitu a stěhuje se do lepšího, ještěrka v nouzi pustí ocas, který jí nakonec stejně v bolestech doroste, tak i kapela shodila závaží a začala nekontrolovatelně stoupat k oblakům.
Dva nové ocasy jsme našli v baskytaristovi Pólovi (v dané době jím ještě nebyl) a zpěváku a textaři Jonášovi (totální jeliman). Důraz se v kapele začal odklánět od techniky hry (zkuste si vzít šmirglpapír a trochu dobrousit Mitchell-Hedgesovu lebku, taky se na to vyserete) a přiklonil se k všeprostupujícímu pozérství. Na zkouškách se listovalo katalogy prádla, diskutovalo se o barvě kouřových skel v plánovaném minibusu a do omrzení se nacvičovala emotivní gesta, ze kterých by i Bárta byl na vážkách…
Zda to byla cesta správná, uvidíme až z reakce propocených lakrosáků na koncertě v Heřmaničkách.
Historii kapely nadále sledujeme.