Vládci choutek

Fotogalerie soutěžního odpoledne

„Petr je bohyně Kálí s cigárem v ruce“ aneb Tomášovo ohlédnutí

Na naše vaření se čekalo opravdu dlouho, za což se musíme omluvit. Mohlo by to vypadat jako promyšlená strategie jak utlumit zážitky z předchozích vaření, ale nebylo za tím nic víc než stará dobrá lenost. Jestli to přineslo něco dobrého, pak určitě to, že se mohl zúčastnit i Meloun, jehož půlroční živoření v Nizozemí, v prostoru tak malém, že spal prakticky v pánvičce čínských vyzvědačů, bylo alespoň trochu kompenzováno.

Když se však konečně dohodlo datum, byli jsme rádi, protože jsme to už chtěli mít za sebou. Zavrhli jsme původní opilecké plány, že bychom vás na večeři dovezli limuzínou, a začali uvažovat realisticky a svědomitě. S Petrem jsem o tom nemluvil, ale jistě musel cítit zodpovědnost, že se má předvést v disciplíně, která ho živí. Teď už je jisté, že odvedl skvělou práci. Ale jak to začínalo?

Myslím, že naše příprava byla oproti ostatním týmům menší. Někteří z vás si vařili jídla nanečisto, my zkoušeli snad jen čokoládovou sopku, zda půjde vyklopit z alobalu (nakonec jsme zvolili keramické formičky). Jinak jsme se (a to už před řadou měsíců) rozhodli sejít až na poslední chvíli a s celou věcí se příliš nepárat. V neděli jsme v rychlosti nakoupili základní ingredience a víno a rozhodli se, co budeme vařit (přestože menu měl Petr vymyšlené už velmi dávno, nakonec z toho původního nezbylo snad nic). Zbývalo na jídelníček navléknout nějaký (a v tomto případě doslova násilný) ideový háv, čehož jsem se chopil já.

Z práce jsem v den vaření musel odejít už ve dvanáct (absolvoval jsem např. sám nákup v masně, asi poprvé v životě), ale k samotnému vaření jsme se dostali až zhruba ve tři (po cestě „dročkou“ z Libuše). Vinohradský byt není na takové návaly zařízený, takže bylo třeba spoustu věcí (včetně židlí od sousedky) donést. Spousta toho ten den pro mne byla nová: Jak se obtížné věci mohou jevit snadné a samozřejmé, jsem si uvědomoval hlavně při vyměřování příborů na jídelním stole, výsledek tohoto dlouhého procesu byl ale jistě elegantní. Vycpávání hus na Vínohladech mohlo začít…

Musím říct, a bylo to jistě hlavně Petrovými dovednostmi, že jsem nějaký velký shon, o kterém psali někteří z vás, za celý den nezažil. Byla chvíle, kdy jsme trochu přestali stíhat, ale ta se brzy rozpustila jak máslo na pánvičce. Nakonec se snad nestalo nic, co by nás vyvedlo z míry nebo co by se nám nepovedlo. Dokonce i tomatová polévka, které se někteří obávali, byla grunt a hustá jako špunt, jak jsme při mytí nádobí zjistili.

Děkujeme za vaše milé ohlasy a Barunce za velkou pomoc s úklidem. Já byl večer ze všeho toho mytí už unaven, o čemž vypovídala i zábava, kterou jsme s Honzou užili na záchodě s těstem na suflé…

Tomáš

Interview s Tomášem a Petrem

Jaký je váš vztah k jídlu a vaření vůbec?

Tomáš: Jídlo je v první řadě hřích a jíst ho znamená hřešit. Ale abych mohl pokračovat na cestě tímto slzavým údolím, musím chtě-nechtě čas od času sousto do úst vložit. Tepelná úprava jídla je již do nebe volající nemravnost – kdyby chtěl Pánbůh, abychom jedli jídlo upravené, stvořil by vepře již vařené. Z toho je jistě patrno, že vařit neumím, ba co víc, odmítám.

Nakolik je pro vás jídlo společenská událost a jak jsou pro vás důležitá pravidla stolování? Co rád jíte a co byste do úst nevzal?

Tomáš: Výborná otázka. Většina čtenářové asi ví, že pravidla stolování u mne prim nikdy nehrála. Ve své zapšklosti jsem se dokonce často pouštěl do kritiky vybraně stolujících. Moje oblíbená poloha u tabule připomíná halásanu, čímž přímo u jídla stimuluji první čakru. Pravda je, že nové okolnosti mou nechuť podrobit se konvenci do jisté míry zploštily, ale jenom navenek. Vevnitř jsem stále čuně. Z jídel mám nejraději rýži, mohl bych ji (s nějakou tou kukuřičkou) požírat den co den. Džejtý mne před časem po telefonu naučil i kari rýži, což mi velmi rozšířilo obzory (přemýšlím, zda to není proti pravidlům). Nejhnusnější jídlo, které jsem kdy pravděpodobně jedl, byla Michalova tvrdkavá rýže v Nízkých Tatrách – Meloun si jistě vzpomene. Do úst bych nevzal nic, na co pohlédl kdokoliv z nižší kasty.

Jak snášíte hlad a nakolik vás ovlivňuje v chování?

Tomáš: Za normálních okolností hlad příliš nevnímám a příliš mě neovlivňuje – jsem vycepován Hynkovými brutálními maratony hladovění na letních zájezdech. Hlad se dá dobře zahnat chlastem – organismus zcyničtí a vysměje se mu.

Je něco, co jste ještě neochutnal, přestože byste chtěl?

Tomáš: Barunčino stehýnko. Nikdy jsem se neodvážil skousnout.

Jste soutěživý? Jste zvyklý vítězit? Jak snášíte porážky? Co pro vás tato soutěž znamená?

Tomáš: Dobře se ptáte. Nijak zvlášť soutěživý nejsem, asi proto, že jsem zvyklý vítězit, pak do toho člověk tolik nedává. Porážka je relativní stav. Soutěž pro mne znamenala hlavně možnost se čtyřikrát nacpat s tím, že to pak nějak vyšumí, ale zdá se, že došlo i na mne…

Jak jste spokojen s vylosovaným partnerem? Přál jste si někoho jiného?

Tomáš: Jsem Šťastný, že mám jeho, ostatní si vylosovali Černého.

Na co se mohou strávníci během vašeho pohoštění těšit?

Tomáš: To bych taky rád věděl. Ale určitě se u toho notně nasmějeme!